Dogdancing Brno

O mě

Začnu trochu netradičně…

…Jmenuji se Kristýna Hrnčířová a už odmalička jsem měla ze psů panickou hrůzu. Vše se změnilo, až když začala psy chovat moje teta. Dodnes si pamatuji, jak jsem se před jejím prvním psem snažila vlézt na stůl. Ale netrvalo to dlouho a ze strachu se stala láska na celý život.

Mým prvním psem byla fenka jezevčíka, kterou jsem dostala ve svých 12ti letech a která mě každý den přesvědčovala o tom, že psi tohoto plemene jsou opravdu „malí tělem ale velcí duchem“.

K výcviku a psím sportům mě ale přivedl až můj druhý pes, kříženka labradora Linda. K Lindušce byl život hodně krutý a hned v úvodu jí ukázal, jak zlý dokáže být člověk ke zvířatům. Když jsem si ji brala, bála se lidí a všeho kolem, neuměla ani žrát z misky. Začátky byly hodně těžké, první rok jsem pracovala jen na tom, aby dokázala aspoň trochu normálně fungovat v běžném životě. Postupně jsme se pak začaly věnovat různým psím sportům – agility, flyballu a dogdancingu. Vzhledem k Lindinému těžkému postižení kyčlí jsme ale nakonec mohly setrvat jen u dogdancingu, kterému se věnujeme dodnes. Díky Lindě jsem se hodně začala zajímat o psí myšlení, chování a psychiku a také o fyzioterapii a zdravotní cvičení.

Po zkušenostech s Lindou jsem se zařekla, že další pes, kterého si pořídím, bude s průkazem původu a „bez minulosti“. Jenže člověk míní a život mění – a tak se k nám dostala Taminka, kříženec všeho možného, kterou jsem našla jednou v noci v centru Brna. Ani ona nenastartovala svůj život nejlépe, soužití s narkomany poznamená psí duši na celý život…takže už odmalička měla problémy prakticky se vším kolem sebe. A tak se stalo, že jsem musela začít řešit něco, na co jsem vůbec nebyla připravená – a sice to, čemu se říká „reaktivní pes“. A tak jsem se dostala ke cvičení pomocí pozitivního upevňování. S Taminkou jsem už odmalička učila téměř všechny nové cviky pomocí shapingu, teprve později jsem ale zjistila, že lze shaping a pozitivní upevňování použít také na odstraňování nežádoucího chování. No, škoda že jsem o tomto přístupu nevěděla dříve, možná bychom to všechno byly zvládly lépe. S Taminkou jsem se původně chtěla věnovat zejména agility a dogfrisbee, ale nakonec jsem definitivně propadla kouzlu dogdancingu a na jiné sporty už nezbyl čas.

Tréninky dogdancingu pro jiné týmy jsem začala vést v roce 2009 v kynologickém klubu při Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně, kde jsem posléze působila také jako předseda klubu. Trénování mi pak ale na nějakou dobu překazilo dokončování disertační práce, takže znovu jsem začala opět na jaře roku 2013. Od podzimu 2013 jsem pak začala působit ve výcvikovém centru Psí Park, kde jsem vedla tréninky dogdancingu a triků až do února 2017. Absolvovala jsem také školení rozhodčích pro dogdancingové zkoušky a závody, ale zatím jsem neměla jako „moravák“ dostatek odhodlání na to, abych dojížděla do Prahy a rozhodcovské licence si dokončila.

Kromě samotného výcviku psů se hodně zajímám také o jejich pohybový aparát. Myslím si, že každý majitel sportujícího psa by se měl o jeho pohybový aparát dobře starat, ač často vídám spíš opak. Získala jsem certifikát terapeuta dornovy metody a absolvovala jsem také semináře zaměřené na masáže psů. Díky Lindě jsem se trochu hlouběji začala zabývat také zdravotním cvičení se psy na gymnastických míčích.

V „civilním“ životě jsem absolvovala magisterské studium biochemie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a navazující doktorské studium onkologie na lékařské fakultě MU. Od července 2015 jsem však na mateřské dovolené se svým synem.